Obavy z očkování děti je třeba vnímat
V souvislosti s veřejnou diskusí kolem očkování děti je třeba také vycházet z více faktů, a proto Svaz pacientů ČR požaduje analýzu dopadů povinného očkování dětí z pohledu očkovacího kalendáře včetně ohledu na časování aplikace u nedonošených dětí. Dále požadujeme zveřejnění studie o interakcích při spojování vakcín, zejména hexavakcíny např. s očkováním proti rotavirům či dalšími, jak se mnohdy v praxi děje. K těmto výsledkům žádáme jasné stanovisko odborné pediatrické společnosti a revizi očkovacího kalendáře tak, aby se minimalizovaly možné nežádoucí účinky očkování. S těmito požadavky se Svaz pacientů ČR obrací na Pediatrickou společnost, Ministerstvo zdravotnictví a Hlavního hygienika ČR.
Debata o povinném očkování dětí má několik otazníků. Z lidskoprávního hlediska je třeba zodpovědět otázku, zda má přednost individuální právo nebo je nutné respektovat i právo ostatních jedinců, kteří tvoří jakousi skupinu. Ústavní soud již k tomu řekl, že sloučená práva jedinců musí jednotlivec respektovat. Zkrátka svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného.
Nicméně to nijak nezmenšuje obavy rodičů a prarodičů z možných negativních dopadů a vedlejších účinků očkování, zvláště jedná-li se o děti nedonošené, či jinak oslabené. Ministerstvo zdravotnictví na tyto obavy musí reagovat.
Z medicínského pohledu je otázka, zda očkování tak, jak je u nás nastaveno očkovacím kalendářem, odpovídá současnému zdravotnímu stavu populace a zda aplikace jednotlivých vakcín či jejich slučování je únosné, jestliže se ukazuje, že vzrůstá počet dětí, které to špatně snášejí.
Není se co divit rodičům a prarodičům, že se bojí o své děti a vnoučata. A otázky, které je nutné si klást v souvislosti s povinným očkování dětí je nutné zodpovědět.
Česká pediatrie patří ve světě k nejlepším. Systém zdravotní péče o děti od prenatálního vývoje do dospělosti je již od profesora Švejcara i jeho předchůdců špičkový. Máme díky tomu nejnižší kojeneckou úmrtnost na světě. Je to i díky propracovanému systému očkování, prevence, husté síti dětských lékařů a rovnému přístupu k lékařské péči pro každého. Bylo by škoda tento systém rozbourat neschopností reagovat na změněné podmínky ze strany státu, neschopností komunikace mezi odbornou lékařskou společností, vědci, státem a rodiči, respektive širokou veřejností. Je proto třeba na základě faktů vést debatu a přijmout opatření, která minimalizují rizika, pokud jsou, a podpoří dobrý systém a dobré fungování lékařské péče o naše nejmenší. Je to v zájmu dětí samotných, jejich rodin i společnosti jako celku.
Praha 20.4.2015
PaedDr. Alena Gajdůšková
1.viceprezidentka Svazu pacientů ČR