Každá metoda má své limity a zvláštnosti. Ověřování devitalizace nelze srovnávat se zkoušením nových farmaceutických preparátů, které jsou především porovnávány s již zavedenými léky. Při malých rozdílech v účinnosti i nežádoucích vedlejších účincích nových léků je nutno provádět velmi náročná statistická vyhodnocování, ale na druhé straně je v takových situacích snadnější uplatňovat redukcionistický vědecký přístup. U chirurgické metody, která vždy vyžaduje individuální přístup je situace zcela odlišná a protokol pro klinické ověřování musí umožňovat přiměřenou pružnost, má-li být maximalizován efekt intervence v zájmu pacienta. Pro rychlý rozvoj nové metody v takových podmínkách je důležité, aby redukcionistický výzkum probíhal souběžně s aplikací v klinické praxi na základě omezujících protokolů pod dohledem etických komisí tak, aby nemohlo docházet k zneužití a poškození pacientů. Považuji za nemorální provádět jen samotný finančně náročný dlouhodobý výzkum, pokud je tady již reálná možnost pro určité případy aplikovat devitalizaci a dát nemocným naději všude tam, kde víme, že současně dostupné metody selhávají. Jsem přesvědčen, že takový koncept je Doc. Žaloudíkovi cizí, když spekulativně obviňuje propagátory devitalizace z prosazování experimentálních intervencí, které nikdy nenavrhovali. Hovoří o “vědecké perverzi” a neomaleně připomíná doktora Mengeleho.

V této souvislosti odmítám tvrzení Doc. Žaloudíka, že zastánci devitalizace chtějí prosazovat novou metodu bez přihlížení k optimálnímu způsobu léčby již zavedenými metodami. Není to pravda. Je třeba rozlišovat situace, kdy standardní metody dávají jen minimální naději na uzdravení a kdy pacient by měl mít možnost volit metodu, která existuje a která mu takovou naději dává. Bylo klinicky prokázáno, že devitalizace neohrožuje pacienta a existují kasuistiky, které svědčí o účinnosti metody. Zavádějící jsou tvrzení, že standardní chirurgické i jiné metody dávají až 90% naději na uzdravení ( sdělení Prof. F. Antoše ), zatím co devitalizace při klinickém ověřování podle prohlášení Prof. J. Dvořáčka se ukázala neúčinná. Takovou dezinformaci odmítám, protože devitalizace v I. fázi ověřování byla zkoušena za podmínek, kdy žádný markantní efekt nemohl být očekáván. Pacienti byli v terminálním stadiu onemocnění a ověřování nebylo prováděno podle postupu MUDr. Fortýna.

Ve všech případech, kdy se jedná o zhoubné bujení, reálná naděje na uzdravení při léčbě standardními metodami skutečně existuje, pokud bylo onemocnění diagnostikováno v ranném stadiu. To jsou situace, kdy nádor je relativně malý, lokalizovaný v primární tkáni a kdy nedošlo k hlubší invazi okolí, nebo metastázování do uzlin a jiných orgánů, nebo tkání. Tam, kde stav onemocnění je pokročilejší, naděje na uzdravení jsou podstatně menší. Pacient je odkázán na onkologickou paliativní a symptomatickou léčbu, kdy je v sázce problematické prodloužení života především podle typu nádorového onemocnění. Účinnost devitalizačního zákroku může být proto správně posouzena jen ve srovnání s jinými metodami právě v tomto stadiu onemocnění. To však neznamená, jak praví Doc. Žaloudík, že by devitalizace měla “odvádět léčitelné onkologicky nemocné od účinných metod”, protože právě tady má mít pacient možnost volby. Je třeba upozornit, že devitalizace principiálně nebrání možnosti přikročit k chemoterapii nebo jiným zavedeným metodám, pokud by byla aplikována jako první. V opačném případě je postup problematický, protože radikální chemoterapie nebo ozařování poškozuje imunitní systém a reparační zotavení, o kterém hovoří Doc. Žaloudík, nemusí ihned zahrnovat všechny imunitní funkce, které jsou spojeny s devitavitalizačním mechanizmem.

Doc. Žaloudík neváhá kritizovat to, co nazývá “nepodložené teoretizování“ zejména RNDr. V. Horáka, CSc. i jiných odborníků, ale pak by sám měl být zdrženlivější při uplatňování vlastních spekulativních úvah v neprospěch devitalizace. Jeho tvrzení, např. o omezeném počtu infiltrujících leukocytů v nádoru a kompetentních cytotoxických T-lymfocytů v jejich účinku na maligní tkáň jsou jen redukcionistické úvahy, které nemohou samy o sobě vyjadřovat všechny situace zejména složité strukturalistické mechanizmy imunitního systému jako celku, a které se s velkou pravděpodobností uplatňují po devitalizačním zákroku. Nevím proč Doc. Žaloudíkovi tolik vadí jednoduchý název “devitalizace”, kterým chtěl MUDr. Fortýn odlišit svoji metodu od arteriální ischemizace, která se provádí v různých obměnách a kombinacích dodnes. Navrhuje dlouhý popisný název, který také není jednoznačný a nelze předpokládat, že by jím měl příznivě ovlivnit uznání devitalizační chirurgické techniky, kterou očividně odmítá.

Myslím, že je zbytečné dále polemizovat o všech otázkách v detailech, ale rozhodně nemohu souhlasit s tvrzením, že devitalizace nepředstavuje v organizmu novou kvalitu. Ta je dána fyziologickou podmínkou, kterou přední představitelé České chirurgické společnosti pokládali za nemožnou s tím, že je pro pacienta fatální. I. fáze oficiálního ověřování devitalizace prokázala, že tomu tak není. Např. Prof. RNDr. J. Svoboda, DrSc. upozorňuje na staré práce z let 50 a 60 a zastává se argumentace Doc. Žaloudíka, který hovoří o devitalizaci jako o metodě “oprašující staré myšlenky”. Je smutné, že renomovaným odborníkům unikají důležité kontextuální experimentální rozdíly. MUDr. Fortýn dosáhl pozoruhodných klinických výsledků, zatím co 50 let nákladného sofistikovaného celosvětového výzkumu v souvislosti s vakcinací nádorovými buňkami v celé řadě kombinací dosud nepřinesl výsledky, které by byly předpokladem pro širší klinickou aplikaci. Rád bych upozornil Doc. Žaloudíka, že je velký rozdíl mezi fyziologickým stavem v tkáni po devitalizaci a podmínkami po tkáňové destrukci způsobené ozařováním, chemoterapii, embolizací, elektrokoagulací atd. Jsou zde jistě zajímavé náměty pro komparativní výzkum indukovaných stresových proteinů, ale není třeba takovou práci doporučovat Prof. V. Hořejšímu. Překvapuje, že nám Doc. Žaloudík i Prof. Hořejší svými argumenty nabízejí velmi nákladný dlouhodobý výzkum, který by měl vědecky dokázat, že nějaká “devitalizační“ metoda by skutečně mohla existovat, ale už méně, že byla dávno objevena. Mezitím nemocní, kterým by mohlo být pomoženo, budou umírat. Ohrožení pacienti se nezajímají o vzletné teorie, ale žádají jakoukoliv pomoc pro záchranu života nebo jeho prodloužení. Protože žádné zájmy, ekonomické či profesní, nemohou být nadřazeny zájmu chránit zdraví lidí nebo snaze zachraňovat lidské životy, já se naopak zastávám zásady, že pokud existuje důležitý terapeutický princip, který byl reprodukovatelně klinicky prokázán, třeba nesystematicky, jen na omezeném počtu pacientů, pak by měl být co nejdříve aplikován ve všech případech, kdy je to možné. Vědecký výzkum má na tyto aplikace navazovat a hledat podněty, aby potenciál objeveného principu mohl být postupně plně uplatňen a metoda dále vyvíjena jak tomu bylo např. u antibiotik a transplantacích orgánů. Nemám a nemohu mít důvěru v instituce, které tuto zásadu odmítají, přestože tu je řada významných precedentních případů v historii moderního lékařství.